Hory zalite krvi online dating

"S ranci svých knížek se na Parnass derem, po úzké pěšině Jde nás tak mnoho, lokty se strkáme, srážíme, perem, Jedna tu zásada: kdo bude s koho? Za hory slunce se sklánělo juž, voněla země, kos zpíval. Markýz Gero tak je bohat: dej nám beček sedmdesát, beček tisíc sedmdesát. "Žal moje máma — tvůj slezský jsem lid, tesknota, bída mé potky! Do hrobu černého můj synek kles, jeden víc přibyl kříž polský. Bože, co jsem chodil světem, jedna zášť mým srdcem táhla, jeden odpor dýchal duší: jsi-li z mojí domoviny, rozumíš mi, nenávidět jak já budeš celý život . A teď směšné písně zpívám, naříká to v mojí duši: proč jsi uhnul od korouhve? Vody jí nepodá žádná jiná, ale je chudobná, nemá nic, nejhezčí děvucha od Těšína, nejhezčí děvče z Žermanic. Přes květen, čert panský zákaz vem, bezkydské prosmýčil hvozdy. Ni, to je kořist má poslední, toho si pro stáří nechám. Pták tich a vážný jak bača (26) — Stryku, to ptačisko vysmyčte, nězpive — bedže to kača. Sviadnov, ves panen, kde voněly lípy, mlčely vrby, mlýn Jiříkův klapal, do stavu hučela Ostravice, ohně kde vzplály, kdy skočila z Bezkyd, hřměla v sluch v příboji frýdeckým byrgrům naše a naše ta Ostravice — co to za fabriku? Těžký je strom, hrom bije, blesk časem svitne — A co mi voda je, co mi je hrom. Mládí mi ulétlo tak jak dým, jak když se vlaštovky zvednou . Kahan mi zhasíná, do čela padly zcuchané vlasy a slepené potem, octem a žlučí se zalévá oko, ze žil a s temena lebky se kouří, z pod nehtů červená lije se krev, já kopu, já pod zemí kopu.

v Pl SNĚ PETRA BEZRUCE CHICAGO, ILL 1910 \v ©CLA27fíi, 6 UVODNI slovo. Ze vsi šel sešlý a sehnutý muž, ret se chvěl, v brázdu se díval. A když tak se kantor spustí — Víš, jsou hříchy v katechismu, co se nikdy neodpustí. Prokletý vrah mojí mluvy (ale horskou rád má dcerku) dvacet kroků stál ode mne — doma nechám lankasterku. Když nás zbylo sedmdesát, tisíců jen sedmdesát: smíme žít? Časem někdo k nebi vzlykne, pomoci se nedovolá, cizí bůh smích ve tvář střikne, tupě díváme se v davu, jak nám k špalku kladou hlavu, jak vůl na porážku vola. Sepjalo ručky: "Své děcko si vem, než bude sněhem zaváto! Co na světě jsem — já ženy nemám — milenka nespala se mnou. Přes zeď jsem skočil jak bláznivý pes, když nad ním fičí knut volský. V srpnu bylo, horko bylo, na silnici nadešel jsem hezké děvče z Tošonovic. Zpomněl jsem si, na Moravě světlá voda v černou padá. Podávám vám z dálky ruku, 59 stejná ruka vás tam bije, tak jak u nás po Bezkydech. Do ciziny odešel jsem, pryč jsem uhnul od praporu, jak přede mnou tisíc jiných. Zdali pak ještě vás uvidím, paskovské rybníky, jednou? Já kopu, já pod zemí kopu, já balvany — jak hada kůže se jiskřící — kopu, pod Polskou Ostravou kopu.

A stejný dojem měl jsem vždy, když jsem četl znovu a znovu verše Bezručovy. Až prostořekostí jednoho z těch málo, kdo znali skutečného básníka, nedávno prozrazeno, že otcem jeho byl veliký bu- ditel Slezanů. Z lidu mého jeden drak tyl, jedna pěst mu hrdlo svírá, a z mých veršů jeden daktyl, jeden smutek ve svět zírá. Přejdu jen; nevím, kam nohu bych nes — do cizích rukou grunt kles náš . 70 Všichni vy na Slezské, všichni vy dím, nech je vám Petr neb Pavel, mějž prs kryt krunýřem ocelovým, tisícům k útoku zavel; všichni vy na Slezské, všichni vy dím, hlubokých páni vy dolů; přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, súčtujem spolu! Z Ostravy jdu do Těšína, robotnice se mnou z dolů, šachta vzala muže, syna, k Blendovicím jdeme spolu. Ctím tvoji víru, ty staříku sivý, ctím vaši víru, vy děvčata ze vsí. Smím věřit lidem učeným oněm, co praví: "žití vrací se v kruh" — půjdu též jednou za hnědým koněm, nad čelem slunce, pod rukou pluh? Víš, jak to bývá, když dychtivá krve zem rozepne žíznivé rety, když pozdvihnou prapor a pohnou se v útoku vzhůru ty nejprvší řady, ty nejprvší zástupy čelem polehnou — žatva děl — do země, přes ně pak kráčí k vítězství přítel. Svadlých co květů a listů se vešlo v podjeseň žití! A byl bys musil mít ostré oko, z Hanysovy tváře vždy nehnuté jak koruna (32) jest sosny, bys vyčet cos . " Chtěl namítnout cos starý, pozorně hleděl do synovy tváře, ta mlčeli vá jak líc mrtvého jest : jak motýl-lišák (34) rubem tmavých křídel, kdy na pni sedí, od pně nerozeznáš, tak nadarmo bys v smědé tvrdé líci žal hledal, bolest . 82 Hleď, kvete vesna, dýmavé žhne léto, jde strmá jeseň, v poli žije Hlubek, své češe koně, v zimě hrčí soustruh, (bednářem učen jest) a večer sedne v krčmu. Jak Enoch Arden pod okno staví se a hledí v izbu : Grunt kvete dětmi, Bystroň se svou ženou za stolem sedí — Hlubku, vrať se domů! Jdeš Krásným Polem, horkým prachem smývá ti slunce rty, před širokými vraty krok stavíš mdlý. Všecky dotazy v té věci, jakož i objednávky knih vyřizuje obchodní zástupce "L.

Hory zalite krvi online dating

Whitman má pouze jedinou knihu bás- ní, "Leaves of Grass". Jeden běs můj národ hlídá, jeden kat mu hlavu sklání, pod Bezkydem jedna bída, jedno dlouhé umírání. Byli tu z Modré a byli tu z Polské (30) byli od Váhu a my od Těšína, nabit byl kostel, sladkými zory hleděla na nás Hrabynská Panna, a před ní kázal pan farář Bohm. Mrak škaredý sedl mi v celo, hřích oko skalil a stáhl mi rty. Ale když žloutnou vrby při řece a jabloně dolů se nahnou, pobožné zástupy "na odpust" (31) táhnou shýbám já čelo, hříšný kříž zrobím, jak by se na mne dívala Hrabyň, na konci Hrabyň, vysoká Hrabyň, jak by se na mne sladkými zory dívala Panna, Hrabynská Panna, a před ní kázal pan farář Bohm. Osmahlý s tuhou hrudou zápolí, za loňské klasy splácí jí dluh; jde — skřivan nad ním — dlouhém po poli a rukou těžkou obrací pluh. čas už zapomenout minulých let — či těžko zapomenout? ) A jasno mu, že jeho den se schýlil, a zdvihá se, pět mil je Krásné Pole. Je ticho v izbě, hledí na hodiny : "je třeba ovsa nasypat už koňům" . Burmistr Bystroň jest, Berušky Bystroňovy je lepá dcera — vzpomeneš jí v žití. Padá z vás jehlicí v noci a mlze, porobeného to národa slze.

Když vyšla poprvé, bylo v ní jen 12 básní, v dalších vydáních přibývalo však na objemu. Časem zní to ve sluch hranou, jak bych stál nad bratra rovem; jak kdybych šel Modrou (9) stranou Hučínem a Benešovem. Snad to bude píseň jiná — marno, už zas smutnou hudu, protože jsem od Těšína. Ve Frýdku nás podávili, kde kdo zapřel svoji mluvu, jako jednou zradil Juráš . Bílé jsem čelo do prachu chýlil, andělů zástup srdcem mi pílil, 76 sladkými zory hleděla na mne Hrabynská Panna, a před ní kázal pan farář Bohm. Za ruku vzal mne, krámy mne vodil, hladil mi vlasy, Bůh ví, co všecko mi v Hrabyni koupil pan farář Bohm. 77 Pot — vlastní je role — rysem jde smědým, třesk kosy letní zvoní mu v sluch. Let přešlo deset tichých, mlčelivých, kdy parobkovi Hlubkovi se zdálo, že slámou topí (36) hospodář. Jde těžkým krokem jak vůl zapražený, když táhne brázdu po rozmoklé půdě, kdy pod kopytem prohýbá se země a praská, jak když čísi srdce puká pod dívčí nožkou . Padáte sekerou na rozkaz z Vídně, hynete pomalu, hynete klidně!

Jediná tata kniha Whitmanova vydá však za půl sta knih jiných básníků. V Belgii když Franků despot s Britem v boj se srazil rudý, skotský pluk mřel šavlí vespod, dudák hrál jim k tomu v dudy. Víš, kdo pánem je ve Frýdku a kdo pánem ve Vraclavi? Jde volným krokem za koněm hnědým a rukou těžkou obrací pluh. Líc smědá pobledla jaksi, postava se hrubá (37) jaks nachýlila, začal pozdě vstávat, vyhasla dýmka, sivá odporná jest . Mlčíte, hynete, smrkové moře, bez konce, bez konce, slezské vy hoře ! Když Domitian stál pod sluncem Dáků hor transsylvanských v patě, synům země pod ztrátou hrdla ctít jej bylo bohem. — Zůstali tři němi, a v očích četl Caesar pohrdání. — Z těch sluncem oblévaných a strmých hor jsme, — je nás sedm tisíc. — Když mečem máchl, jsem řekla, Pane, u kolenou jeho: Kdo mne zabije, zabije Caesara. — Věrný svému králi Tvůj klín jej lákal, modré tvoje oči, tvůj tmavý vlas a prolhaná tvá ústa. Jak Tiber vzdul se, žlutou jeho vlnou 86 cos blesklo modrem, jak když zatřpytí se ve svadlém listí v podzim pod kořeny — rád na ně hledíš — tmavé lesní zvonky; meč zazvonil a tůň se utišila.

Celý svět dnes uznává, že je v knize té tolik úchvatné poesie, že náleží do nejpřednější řady světové li- teratury. sběhli se a odvlekli mne z domu: Zabil věrnou nevinnou svou paní — zbláznil se — dodali moudří k tomu. — Pustilo mne časem hlupců soudců a lékařů plémě; list ten hledám . To jen tak jsem zpíval málo, to jen tak jsem pěl svým lidem, by se nám to umíralo lip za hudby pod Bezkydem. Už nevím, kdy a kde jsem slyšel jednou vypravovat pověst. Po našemu slovo boží ještě slýchat na Borové, ještě zavzní v Janovicích, ale péro paterkovo nesmí psáti po našemu . Půl dne nan hledět, půl dne jsem s to něm z rozpuklé brázdy volný ssát vzduch. Tři uzřel jednou, kdož se nesklonili, tož stařec, muž a hoch, A měli tmavé vlasy, jak lesní zvonky tmavomodré oči, pleť osmahlou. Tož ty tři napřed, pak těch sedm tisíc mi pobijete, kámen na kameni a duše na duši nech nezůstane. A ten sám večer když těžkou hlavu nad falernským vínem nachýlil Caesar, bručel nad pohárem: Jsem Diem dnes, když Caesara jsem zabil.

A hned v tom prvním vydání Whitman byl tím velkým básníkem, vzácně hotovým a původ- ním. Kdes na severu země je smutné údolí, sevřené vrchy; to smutné jest a temné, neb žádný den tam nezasvitne slunce. Smět jít za hnědým po poli koněm, smět rukou těžkou obracet pluh. A téže noci krev sedmi tisíců svých dětí pilo slunce, kdy splnila se vůle Caesarova. Za patnácte roků stál bratr Septimiův chorý stářím nad Tiberem a řekl vojínovi: Zde s toho mostu svrh Imperator matku tvou i otce, když povraždil kmen její nad Dunajem.

Comments